Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Maďarský historik József Demmel napsal knihu a Štúr je opět sexy

Foto: Creative Commons, volné dílo Ľudovít Štúr na bankovce z roku 1943. József Demmel napsal knihu o Ľudovítu Štúrovi, kde se vysmívá slovenským historikům, že celá desetiletí opakují věci, které si neprověřují a které nesedí, výsledkem je zakonzervovaná představa. Kniha nabízí lidskou dimenzi ikony. Článek Nový pohled na Ľudovíta Štúra: Demmel oživil slovenskou ikonu Maďarský historik József Demmel způsobil menší revoluci ve slovenské historiografii. Jeho kniha o Ľudovítu Štúrovi nabízí překvapivě svěží a odvážný pohled na jednu z nejdůležitějších postav slovenských dějin.  Demmel dokázal něco nečekaného – zbavil Štúra nánosu ideologického bronzu a představil ho jako fascinujícího člověka z masa a kostí. Je paradoxní, že právě maďarský historik dokázal přinést tak zásadní obrat v pohledu na slovenského národního hrdinu. Demmel však měl jedinečnou výhodu –  díval se na Štúra zvenčí, nezatížen tradičními slovenskými i...

Víte, proč Češi chodí na schůzky vždycky o čtvrt hodiny později?

Foto: licence Canva Protože když přijdou včas, sedí tam sami a čekají na ostatní Čechy. Článek Česká povaha je jako kvalitně uvařený ležák – má své specifické vlastnosti, které ji činí jedinečnou. Jednou z těchto vlastností, která nás často dostává do trapných situací, je náš volnější přístup k dochvilnosti. Zatímco Němci nebo Švýcaři by mohli podle příchodů lidí na schůzky seřizovat hodinky, my Češi máme tak trochu… řekněme kreativnější přístup k času. Fenomén akademické čtvrthodinky Asi každý z nás to zná. „Však to počká,“ říkáme si, když vyrážíme na poslední chvíli na domluvenou schůzku. Vždyť přece existuje ta pověstná akademická čtvrthodinka! Tento typicky český fenomén se stal tak zakořeněnou součástí naší kultury, že ho bereme jako samozřejmost. Jenže odkud se vlastně vzal? Historicky akademická čtvrthodinka souvisela s přesunem studentů mezi posluchárnami na univerzitách.  Dnes ji však používáme jako univerzální omluvenku pro naše zpoždění...

„Stůjte! Kontrola!“ Závodní stráž rozbušila srdce i nejpoctivějším zaměstnancům

Foto: Palickap, wikimedia commons, volné dílo Severní brána Koňská, stanoviště ZS, Třinecké železárny. „Co vezete? Ukažte tašku!“ Tato slova dokázala vyvolat husí kůži u všech zaměstnanců socialistických podniků a továren. Závodní stráž neboli ZS, představovala v době totality mocnou instituci s rozsáhlými pravomocemi a postavením veřejného činitele. Článek „Pamatuji si, jak jsme se všichni třásli před kontrolami,“ vzpomíná bývalý zaměstnanec Třineckých železáren. „Člověk mohl mít čisté svědomí, ale stejně měl strach. Ti chlapi s pistolemi u pasu byli téměř pány našich životů, aspoň co se týkalo vstupu a výstupu z fabriky.“ Období socialistické normalizace v letech 1970-1989 představovalo specifickou etapu ve vývoji československé společnosti, během níž závodní stráž sehrávala nezastupitelnou úlohu v ochraně socialistického vlastnictví. Tato ozbrojená složka nebyla pouhým bezpečnostním útvarem, ale představovala komplexní systé...

Digitální karma: Pravidla slušného chování v digitálním světě

Foto: licence Canva My, Češi, jsme známí svou pohostinností, smyslem pro humor a schopností poradit si v každé situaci. Ale když přijde na společenskou etiketu, občas to s námi není úplně růžové. Článek A není se čemu divit – v dnešní uspěchané době často nevědomky porušujeme základní pravidla slušného chování, zejména v digitálním světě. Digitální nevychovanost je na vzestupu. Představte si situaci: Poslali jste důležitý pracovní e-mail nebo zprávu kamarádovi ohledně víkendových plánů. Hodiny ubíhají, dny se vlečou, ale odpověď nikde. Znáte ten pocit? Asi všichni. A přesto se sami často dopouštíme stejného prohřešku. Proč je ignorování zpráv tak závažné? Nereagování na zprávy je v digitálním světě obdobou situace, kdy by vás někdo na ulici pozdravil a vy byste se otočili zády a odešli. Představte si, že by se tohle dělo v reálném světě – bylo by to přijatelné? Určitě ne! Tak proč to děláme online? Typické české výmluvy a ...

Když justice vraždí, lid tleská

Foto: Wikimedia Commons, volné dílo, autor neznámý Jan Bula (24. června 1920 Lukov - 20. května 1952 Jihlava) byl český římskokatolický kněz, správce farnosti Rokytnice nad Rokytnou. Byl jednou z obětí justičních vražd spáchaných totalitním komunistickým režimem (Babické procesy). Anatomie justičního zločinu: v 50. letech v Československu probíhaly politické procesy, které vedly k justičním vraždám. Historie je učitelkou života a v případě justičních vražd je to učitelka mimořádně přísná. Článek Mezi nejznámější oběti patří Milada Horáková, Rudolf Slánský a Heliodor Píka. Tyto procesy byly zinscenovány komunistickým režimem a měly sloužit k zastrašení obyvatelstva a likvidaci politických odpůrců. Temná psychologie kolektivní podpory justičních vražd V době, kdy se po náměstích československých měst rozléhal potlesk doprovázející rozsudky smrti nad „nepřáteli lidu“, se odehrávalo něco hlubšího než jen prostá manifestac...